Římskokatolická farnost Nová Hradečná

Úvodní stránka

Vítejte na stránkách římskokatolické farnosti Nová Hradečná!

Církev, kterou založil Ježíš Kristus je společenstvím Božího lidu, který putuje do Božího království, kde máme pravý domov. Každá farnost je část Božího lidu kolem farního kostela. Na těchto stránkách můžete nahlédnout do života farního společenství farnosti Nová Hradečná. Do farnosti patří lidé obcí Nová Hradečná (historicky Hradečná a Hradec), Troubelice, Troubelice Lazce, Lipinka a Pískov. Naše farnost se datuje od roku 1350, kostel v Hradečné již od roku 1250. Naše farnost patří do arcidiecéze olomoucké a děkanátu Šternberk.

Kalendář akcí

Nadcházející akce:


22. července 2018 (neděle) ve 13 hodin

Letní křesťanský tábor ve Velkých Losinách pro děti ve věku od 6 do 13 let. Usilujeme o to, aby to byl krásný týden prožitý s Bohem plný přátelství, dobrodružství, odvahy, srandy, zpěvu, her i radosti. Na táboře se vypravíme do země zvané Středozemě obývané hobity, trpaslíky, elfy, ale i skřety, tupými zlobry nebo hrůzu nahánějícími draky. Sami jsme zvědaví, co všechno na této dobrodružné cestě, jejímž cílem je Osamělá hora, potkáme a zažijeme! Už sama hora skýtá ohromné poklady, tajemství, ale i strašlivého draka Šmaka, se kterým se budeme muset vypořádat. Máš odvahu vyjít ze své pohodlnosti a přidat se?!

Přihláška.pdf

Informace pro rodiče.pdf

Za tým nadšených mladých lidí z různých koutů Olomoucké arcidiecéze zvou a těší se na Vás Lidka Hájková (734264430) a Franta Pospíšil (739782323)

Více nebo stejně informací na facebooku.


10. srpna 2018 (pátek) v 15 hodin

Ve farnosti Nová Hradečná se uskuteční příměstský tábor, který pořádá Centrum pro rodinu děkanátu Šternberk. Tábor bude probíhat v Orlovně v Troubelicích 6. - 10.  srpna. Informace a podrobnosti jsou k nalezení na webu http://sternberk.dcpr.cz/tábory.html .


Více akcí v sekci „Připravuje se“

9. neděle v mezidobí (B)

„Jednou v sobotu procházel (Ježíš) obilím. Jeho učedníci začali cestou trhat klasy. Farizeové mu řekli: ‚Hle, proč dělají, co se v sobotu nesmí?ʻ Odpověděl jim: ‚Nikdy jste nečetli, co udělal David, když byl v nouzi a měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu – bylo to za velekněze Abiatara – a jedl posvátné chleby, které smějí jíst jenom kněží, a dal i své družině?ʻ A řekl jim: ‚Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou!ʻ (Ježíš) opět vstoupil do synagogy. Byl tam člověk s ochrnulou rukou. Dávali (na Ježíše) pozor, zdali ho uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat. On tomu člověku s ochrnulou rukou řekl: ‚Vstaň, pojď doprostřed.ʻ Pak se (farizeů) zeptal: ‚Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?ʻ Ale oni mlčeli. Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, rozhlédl se po nich s hněvem a řekl tomu člověku: ‚Vztáhni svou ruku!ʻ Vztáhl ji, a ruka byla zase v pořádku. Farizeové šli ihned ven a s herodovci se proti němu radili, jak by ho zahubili.“

(Mk 2,23 – 3,6)

Evangelium on-life

S dnešním textem evangelia musíme nakládat opatrně. Nebudeme kolem něho sice chodit jako kolem horké kaše, ale i tak bychom měli být opatrní, stejně jako když máme v rukou vzácný porcelán. Jeden neopatrný pohyb, a nic nám nezůstane. Někdy totiž hrozí, že si pomocí určitého textu můžeme odůvodnit v… [Zobrazit celý text]

S dnešním textem evangelia musíme nakládat opatrně. Nebudeme kolem něho sice chodit jako kolem horké kaše, ale i tak bychom měli být opatrní, stejně jako když máme v rukou vzácný porcelán. Jeden neopatrný pohyb, a nic nám nezůstane. Někdy totiž hrozí, že si pomocí určitého textu můžeme odůvodnit v podstatě cokoli. A to nechceme. Chceme naslouchat Božímu hlasu.

Zkusme si nejprve příběh zasadit do kontextu doby. V 6. století př. n. l. bylo Judské království dobyto a podmaněno Babylonskou říší. Prorok Ezechiel (srov. Ez 22) vypočítává z Božího pověření hříchy lidu, kvůli nimž soud v podobě babylonského zajetí přišel. Bylo to modlářství, utlačování chudých a slabých a v neposlední řadě i znesvěcování soboty.

Aby k tomu v budoucnu již nedošlo, vytvořili si židé po návratu z Babylonu seznam prací a souvisejících činností, které je v sobotu zakázáno vykonávat (bylo jich 39). Cílem bylo zamezit jejímu byť vzdálenému porušování. Jednou ze zakázaných prací byla i sklizeň a s ní spojené trhání plodů v jakémkoli množství (v našem příběhu jde o trhání klasů a vymnutí zrn).

Jestliže však byl někdo ohrožen na životě a zakázanou prací ho bylo možné v sobotu zachránit, platilo pravidlo: „Pikuach nefeš doche et ha-šabat“, tj. kvůli záchraně života lze odsunout, porušit i sobotu. Muselo však jít o někoho, kdo by byl ve skutečném ohrožení života a s jehož záchranou by nebylo možné čekat až na ukončení sobotního dne. Typicky se to netýkalo dlouhodobě nemocných, či krátkodobě hladovějících.

A tady už se dostáváme k našemu evangelijnímu příběhu. Učedníci sice měli hlad, ale s největší pravděpodobností nebyli na pokraji smrti. A ani člověk s ochrnulou rukou nebyl v bezprostředním ohrožení života. Na tyto situace tedy nebylo možné výše zmíněný zmírňující příkaz aplikovat.

Proto se farizeové – jakmile spatřili učedníky trhající a mnoucí klasy – okamžitě Krista-rabbiho ptali, proč to dělají. A Kristus odpověděl zajímavě: Pánové, to není nic zvláštního. Už se to v minulosti stalo, a u stejně závažné věci. David snědl z hladu posvátné chleby v chrámě, a dal mu je sám velekněz (srov. 1 Sam 21). A to si představte, že podle Zákona je směl jíst pouze Áron a jeho potomci (srov. Lv 24). Ale to víte, byl v nouzi a měl hlad. Klíčovým slovem je zde nouze.

Byli bychom rychle a mylně hotovi, kdybychom chtěli postoj farizeů odbýt tvrzením, že trhání klasů a jejich mnutí nebylo Zákonem zakázáno a že to byl pouze lidský dodatek. Stejně bychom totiž museli posuzovat i například povinnost půstu zdrženlivosti (od masitých pokrmů v pátek) a půst újmy (pouze jednou denně dosyta a bez masitých pokrmů na Popeleční středu a Velký pátek). Ani to není nařízení vyplývající z evangelia či z jiných kanonických textů, a přesto jsme povinni je dodržovat. „No jo“ – slyším vás –, „ale církev má moc svazovat i rozvazovat, a tak tedy tato nařízení v době jejich platnosti závazná jsou.“ To je pravda. Ale copak před církví, před Kristem, nebyl židovský národ vyvoleným národem? Nebyla i jejich ustanovení ochraňující svatost soboty oprávněná? Byla.

Problém totiž není v tom, zda Izrael či církev mají nebo nemají nárok formulovat závazná nařízení pro lid. Toto oprávnění Izrael měl a církev má. Podstata je někde jinde. Mohou totiž nastat situace, kdy lpění na těchto nařízeních může spíš ublížit než pomoci, což bylo jejich cílem. Chtěli tím učedníci demonstrovat svou nechuť k sobotnímu odpočinku? Ne. Chtěli tím učedníci dát veřejně najevo, že sobota pro ně neplatí? Ne, v žádném případě. Oni měli jenom docela obyčejný hlad. Byli v nouzi. Jistě, měli myslet včas, před sobotou, na zajištění potravy, ale to nevyřešilo jejich aktuální nouzi.

Zdá se, že i když zcela oprávněně existují určitá omezení, která mají pomáhat duchovnímu růstu člověka, přesto v jejich rámci existuje jakási svoboda. Svoboda, kterou nelze předem nijak definovat, formulovat ve všech variantách, kdy a pro koho ano a kdy a pro koho už ne. Je to svoboda, která je dána a plyne z blízkosti Krista. Není vám divné, že učedníci, kteří desítky let vyrůstali v židovské víře a znali nazpaměť všechna nařízení, na jedno z nich najednou zapomněli? S Kristem, dárcem Zákona, jim totiž ani nepřišlo, že by něco porušili. Kristus je tím, kdo dává člověku schopnost rozlišení hranic, které mohou být pro jednoho člověka blíže a pro jiného o něco dál. A oba přitom zachovávají smysl přikázání.

Během druhé světové války nastala v Římě velmi těžká situace. Především tisícovky židů byly přímo ohroženy na životech. Před deportací do koncentračních táborů zachránila mnohé z nich církev tím, že je ukryla ve Vatikánu, v Castel Gandolfu, i v četných římských klášterech. Některé z nich, především ty ženské, byly ale pod přísnou klauzurou. Nebyl do nich povolen vstup komukoli cizímu kromě biskupa (papeže) a zpovědníka. Než stačil tuto klauzuru papež zrušit, musely tyto kláštery přijmout stovky lidí. A také to udělaly. Ne snadno – jistě to doprovázelo mnoho otázek –, ale tváří v tvář vyděšeným matkám s malými dětmi to nešlo jinak. Církevní přikázání v tu chvíli ustoupilo záchraně lidského života. Znamenalo to, že ony řeholnice se vzdaly klauzury navždy? Ne. Jen člověk a jeho život byly v tu chvíli něčím víc než jejich vlastní pravidla. Když situace pominula, klauzura byla obnovena.

Abychom však nesběhli k subjektivnímu individualismu ve výkladu norem křesťanského života, Kristova blízkost je od jeho nanebevstoupení prezentována církví, která je jeho tělem. V církvi je Kristus jako její hlava. Jen v ní a skrze ni můžeme trpělivě a pokorně růst ke svobodě rozlišení mezi správnými aplikacemi Božích i církevních zákonů a přikázáními v různých situacích našich životů i životů lidí kolem nás. Tak jako učedníci, když šli s Kristem po boku polem, měli bychom i my vytrvale a poctivě chodit s církví. Za jejími hranicemi si každý jednotlivec či skupiny nemilosrdně bojují své boje za domnělá práva na cokoli ve jménu svobody. Ale skutečná svoboda nevyrůstá ze mě a z mých přání, ale z Krista, vinného kmene, a Ducha pravdy.

Zdroj: http://www.paulinky.cz

Změny na webu:

05. 06. 2018

31. 05. 2018

14. 05. 2018

23. 04. 2018

31. 01. 2018


Farnost Libina:
libina.farnost.cz

Farnost Oskava:
oskava.farnost.cz


Charita Šternberk:
sternberk.caritas.cz