Úvodní stránka

Když se přibližovala doba, kdy měl být (Ježíš) vzat (vzhůru), pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale (Samaritáni) ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. A jak šli, cestou mu někdo řekl: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.“ Ježíš mu však odpověděl: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ Jiného zase vybídl: „Pojď za mnou!“ On však řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“ Odpověděl mu: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“

(Lk 9,51-62)

Dnešní evangelium nám předkládá příběh, ve kterém můžeme sledovat dvě odlišné reakce na neuctivost a naprosté odmítnutí Krista. Ježíš si postupně uvědomoval, že se neodvratně blíží chvíle jeho plného obětování až k smrti. Chvíle, kdy bude vzat vzhůru. Jde o událost povýšení na kříž, ale také vzetí zpět do slávy Otce při vzkříšení. A přestože se až doposud Jeruzalému v podstatě vyhýbal, nyní byl rozhodnut tam jít. Prožít tyto události na místě, které si již před věky vyvolil jako místo svého přebývání. Byl zcela nasměrován k Jeruzalému, tedy ke své oběti i vzkříšení a nanebevstoupení. Naplnit své synovské obětování se Otci místo člověka, který toho po pádu není schopen, a vrátit se k Otci. Nic ho od toho nemohlo odvrátit.
Učedníci, jež poslal před sebou, se však v jedné samařské vesnici setkali s hlubokým odmítnutím. Právě kvůli jeho směřování do Jeruzaléma. Vzájemná teologická nesnášenlivost mezi židy a Samaritány byla známá. Samaritáni v Ježíšově upnutí se na Jeruzalém viděli pouze přehlížení jejich „pravdy“ a učedníci v jejich odmítnutí spatřovali nedostatek úcty k jejich „vizi“ Krista krále, který, jak doufali, bude brzy triumfálně korunován. Odmítnout Krista zasluhovalo podle učedníků trest. Vysloužili si však přísné pokárání. On chce lidi přece zachránit, ne je trestat.
Církev jde světem stejně, jako před dvěma tisíci lety chodil Kristus. A neměla a nemá se vždycky špatně. Má majetky, politický vliv a obecně lze říci, že se jí naopak daří velmi dobře. Jakmile by však upřela svůj zrak k tomu, být vzata vzhůru, tedy k tomu, být obětována za druhé a očekávat setkání s Pánem, setkala by se velmi rychle s odmítnutím. Prozatím si odpor ze strany světa způsobujeme spíše sami. Možná že nastal čas nastoupit cestu do Jeruzaléma. Je zcela jisté, že na ní Krista potkáme.

Autorem tohoto zamyšlení je trvalý jáhen Ing. Martin Lejsal .